Bydleli v domku, který navenek vypadal jako krabice od velice starých bot. Uvnitř to ale bylo jiné. Otcova pracovna se honosila mahagonovým stolem a děti spaly v intarzovaných postelích s nebesy.
Jejich automobil se zvenčí zdál menší a omšelejší než skutečně byl. Napohled vyzáblá a zanedbaná domácí zvířata však disponovala neuvěřitelnou životní silou.
Večer sedávali v rozlehlé aule s fontánou. Dcera hrávala na klavír Petrof zastřené melodie. Syn ji občas tajně doprovázel na křídlovku. Nepravidelně rozsazení členové domácnosti se při tlumeném rozhovoru přetvařovali.
Před lety to v práci pana Mecha vypadalo jinak. Starý dům zbourali a novému s jeho moderními vymoženostmi nepřivykl. Výtahů se bál, jezdily moc rychle a občas se nečekaně zastavily. Větráky nahradila klimatizace, ze které byl často nachlazený. Ale ze všeho nejhorší byli lidé. Přicházeli totiž stále mladší a mladší.
On se před tímto přílivem rozjívené nevymáchanosti vtahoval do své zašlé ulity čím dál hlouběji.
Jeho dravčí pohled pomalu ustoupil očím plaché, raněné zvěře. Na chodbách vyhledával málo osvětlená místa, aby se ukryl před bujícím mládím. Dříve rovný postoj a pevný krok nyní suplovala nahrbená záda s úskoky zajíce matoucího stopu. Celé dlouhé hodiny seděl na židli a vrůstal do kanceláře, aniž by se pohnul.
Poprvé ho uviděl v obyčejném letáku, který mu kdosi v metru vtiskl do dlaně. Lidé je o kus dál vhazovali se železnou pravidelností do koše, až do doby, kdy se jejich zdroj vyčerpal. Jeden chlapec v červených kalhotách si papírek prohlédl a zůstal stát uprostřed proudícího davu.
Z mladého života se náhle vytratila dřívější bezstarostnost. Kdykoli zavřel oči, měl za víčky představu přístroje, když je pak otevřel, iluze s ním zůstávala. Po škole pracoval u pásu, kde balil sýry, jeden za druhým, několik hodin až do konce směny.
Konečně ušetřil potřebné peníze. V obchodě, kde ho již dobře znali, je zanechal a za pochvalného mumlání prodavačů si odnášel vysněné zařízení.
Vzpomínal na okamžik, kdy doma nůžkami rozřízl svrchní fólii, otevřel krabičku a ucítil dosud neznámou vůni vzdálených krajin. Následující měsíce tvořily jednolitý časový blok. S přístrojem trávil veškerý volný čas. Přístroj si ho připoutal.
Pak dospěl.
Pak zestárnul.
Přístroj s ním.
Ke konci chlapcova života prošel jeho přístroj značným vývojem a stal se téměř dokonalým.
Měla svůj osvědčený postup. Máma, táta, babičky a dědové znali moment, kdy se blížilo velké nebezpečí. Běžný dospělý jedinec se hrozbám spíše vyhýbá, než aby je vyhledával. Úvodní příznaky byly vždy stejné, bradička a koutky. K nejhoršímu většinou nedošlo, neboť každý včas povolil.
V pěti letech řekla dědovi závažnou větu, která pak dlouho v rodině potichu kolovala. Rozin otec si některé výroky zapisoval, aby měl ve stáří přehled.
Kromě vybrečení používala techniku tíživého mlčení. Ta byla sice časově náročnější, ale neméně účinná. Postupně bohatla o různé hračky a zážitky.
Několikrát si ověřila, že mimo rodinné prostředí nejsou zmíněné metody moc použitelné. Roza to však nevzdávala a houževnatě vyvíjela nové procedury.
Otevřít Povídky tak akorát