Vzpomínka na Lucille

Když mi byly čtyři měsíce, vzal mě tatínek k fotografce. Jmenuji se Charlotte a bydlím na Rue Rodier 24, naproti hostelu pro cizí klientelu. Paříž je mé rodné město a lidé tu nechávají psí hovínka být. Snídáme s tatínkem bagetu nebo croissant s marmeládou. Fotografka Lucille na mne udělala dojem, ačkoli si to nepamatuji. Počůrala jsem jí kožešinku z králíka a pokakala půjčené šatečky. To nevadilo. Ve velkém vaku měla všechno. I chrastítka a odpalovač blesku. Nejvíc se mi líbilo, když Lucille pudrovala tatínka kulatým štětcem pro naši společnou fotografii.

* * *

Když mi byly čtyři roky, vzal mě tatínek do Sacré Coeur na mši. Šli jsme večer naší ulicí, přes malý park, kde prodavači sklízeli rybí trh. Dole na Montmartru byl velký ruch a táta mě chytil za ruku. Cestou do vršku jsme poslouchali kytarového virtuosa. Měl v pouzdře mince a lidé posedávali v jeho blízkosti. Ohlédla jsem se na město. Paříž mi připadala v tu chvíli jako čerstvá žena (tak to říkal tatínek).

V dómu zpívala jeptiška. Nerozuměla jsem moc, o čem zpívá. Soustředila jsem se na stisk tatínkovy ruky. Táta má teplé, měkké ruce, které se nikdy nepotí. Pan farář, pošeptal mi tatínek, když přišlo kázání. Lidé v chrámu byli jako namalovaní. Nejvíc světla a života bylo kolem oltáře, kde duchovní hovořil klidnou řečí. Jeptiška mezi tím zpívala svatou písničku. Tatínek mě dříve upozornil, abych se nad sebou zamyslela, abych se obrátila do své duše. Nevěděla jsem přesně, co tím tatínek zamýšlí. Dívala jsem se na špičky svých bot a přemýšlela o palačinkách, které voněly v zahradách.

Chtělo se mi čůrat a řekla jsem to tátovi. Museli jsme odejít, i když mše svatá ještě neskončila. Šli jsme uličkou a lidé zírali před sebe. Potom jsem uviděla mojí fotografku Lucille. Počkat! Viděla jsem moc pěknou paní, jak drží u prsou fotografický aparát a směje se na mě. To musela být ta Lucille, co mi o ní tatínek a babička vyprávěli. Vytrhla jsem se tátovi a běžela k ní. ‘Lucille, Lucille,’ volala jsem.

* * *

Když mi bylo čtyřicet let, vzpomněla jsem si na příhodu s Lucille. Bydlím kousek od domu Victora Huga na Place des Vosges. Jednou jsem šla dříve z práce přes park a malá holčička s vlající sukní běžela mi vstříc.

Ceremonie

Krásný Buk

Pokorně pohlédl na svého o hlavu většího druha. Marek zvedl ruce, které držely obouruční meč, a čepel vplula do listí stromu nad jejich hlavami. “Poklekni,” poručil po způsobu fantastické literatury, kterou oba hojně pročítali, kdykoli byl čas. Modrooký mu znovu pohlédl do obličeje, jen aby se ujistil a svezl koleno k zemi. Bez říkání sklonil blonďatou hlavu a uviděl Markovy těžké kožené boty. “Pasuji tě, Krásný Buku, na panoše.”

Ležel v mechu mezi houštinami a díval se prolukou na nebe. Starší chlapec spal vedle s dlaní na replice historického meče. V ústech měl zvláštní suchou směs slin a hlenu, ale neodvažoval se pohnout a vyplivnout ji. Přemýšlel o tom zvláštním slovu, ceremonie, kterým Marek nazval oslavu jeho panošství. Ačkoli byl dost starý, aby celou záležitost považoval za hru, ze které může kdykoliv vystoupit, neudělal to a plnil všechny příkazy a přání svého pána. Věci, kterých se dopustili, mu připadaly nepatřičné, ale Marek je pokaždé odůvodnil způsobem, který nepřipouštěl pochybnosti. Velký lesní mravenec putoval přes jeho kotník k lýtku a za ním druhý. Pomalu se posadil, aby je odehnal a uvědomil si, jak je mu sezení, byť v měkkém mechu, nyní nepohodlné.

* * *

Krásná Lípa

Ve svých dvanácti byla rozhodnutá, že odejde z domova a nějak se protluče. Měla pocit, že jí nikdo z rodiny není schopný porozumět. Otec nebyl věčně doma a nevlastní matka, ta příležitostná a falešně starostlivá opatrovnice jejího pohodlí, měla pravidelnou zálibu v alkoholových dýcháncích se svými kamarádkami. Po škole se zavírala v pokoji, kde četla rozmanitou literaturu, hlavně brakovou a romantickou. Večer, když se slétly fúrie do obývacího pokoje nebo na terasu, odcházela tiše ven a bloumala po okraji města.

Všimla si ho už z dálky, když šla polní cestou a uviděla velkého člověka, který rychle cestoval z místa na místo a máchal do vzduchu rukama pod starým stromem. Trochu se bála, ale zvědavost ji táhla blíže, až došla na pomezí obrovské koruny a zpozorovala, co ten muž dělá. Ve stínu cvičil s kovovým řetězem, na jehož konci vlály cáry šustivé látky. Byl rudý a zadýchaný. Když si jí povšiml a zastavil se, přepadl ji smíšený pocit strachu a zaujetí.

Bavili se už dobrou hodinu, opřeni o kmen. Byl podivuhodně milý a galantní. Přišel jí zábavný a empatický, i když byla obezřetná, protože se přece jednalo o staršího pána. Mluvil o hrdinech jejích knížek a rozkrýval jí všechna tajemství, kterým při četbě neporozuměla. Zdálo se, že chápe, když mu vyprávěla o svém životě. Přesto cítila, že se na ni dívá shora a v jeho pohledu občas zachytila pohrdavý odlesk. Dráždilo jí to. Pak promluvil a zcela zchladil její nadšení: “Neměla bys jít už domů? Maminka čeká.”

Vykřikla na něj, že není malá holka a že si může dělat, co chce. Smál se a jí se chtělo plakat, ale ovládla se, protože zlost byla silnější. U cesty ležely nějaké kameny na opravu děr. Ani nevěděla jak, popadla žulový odštěpek a vší silou jím hodila proti rozesmáté hlavě. Uhnul a kámen dutě dopadl na kmen. “Krásná Lípa si chce hrát,” řekl, stejně rychlým pohybem roztočil řetěz a švihl jím po ní. Kov se jí obtočil kolem pasu a stačilo jen zatáhnout, aby se ocitla v jeho objetí.

Když přišla pozdě večer domů, otec se divil, kde se tak zřídila. Odsekla mu, že bojovala s drakem, protože princové už vyhynuli. A pak si šla tu špínu osprchovat. Zdálo se, že voda, která padala na její bílé tělo, má v sobě něco z jeho rukou.